Polička Jazz

XI Jazzové setkání – Miriam Bayle BAND
Po pěkné úvodní swingovce hutné blues a k tomu jediný reflektor, ozařující pódium a vytvářející dojem perpektivně ubíhající silnice, tratící se někde vzhůru. I o tom vyprávějí blues, která si berou na pomoc stokrát opěvovaný měsíc, ať už nad Vermontem, nebo jeho bílou papírovost, či naopak barvu modrou a jindy jeho svit... To vše patří k jazzovým evergreenům, jimž jsme spolu s Miriam Baylovou ten večer rádi podlehli a znovu poslechli ať už v be bobovém podání, nebo jako bossa novu, či rozfázovaných do dvanáctitaktových témat, při nichž muzikanti a zpěvačka vytvořili takřka nepřetržitý blok hudby a dobré pohody. Miriam ukázala, že i v přesně dávkovaném rytmu bossa novy má dostatek místa pro synkopy i pohrání si s melodií.
Večer stoupal stále výše až k vrcholu dvou skladeb: Mood Indigo skutečně ozvláštňovalo smutnou indigovou náladou, v němž kulivý tón tenorasxofonu Radka Zapadla a tlumené akordy baskytary Martina Lehkého doprovázely Miriam a vytvořily tak atmosféru, kterou jazzoví muzikanti znají jako "splynutí duší". To pokračovalo v další baladické bluesové skladbě, kde nepřehlédnutelně dominoval klavír Vojtěcha Eckerta. Efekty bicích Pavla Zbořila byly uměřené a výrazně se projevily přesně tam, kde bylo třeba.
Zpěvačka má přirozené jazzové cítění, nepotřebuje ozvláštňovat svůj projev extravagancemi, i když ovládá umění udržet posluchače v napětí, například rafinovanými mírnými intonačními nepřesnostmi, které s jistotou doladí. Jednou řekl C. Bassie svému trombonistovi Grayovi: "Hraj to míň komplikovaně, ať lidi poznaj, co myslíš." A to tahle kapela přesně ovládá, za což jsou posluchači vděční. To ostatně projevil plný sál nakonec upřímným a dlouhotrvajícím potelskem a setrváním v sále, aby se dočkal krásného přídavku klavíristy V. Eckerta a zpěvačky M. Baylové z reperotoáru Sarah Vaughanové So many Stars - Tak mnoho hvězd.

(autor: Ing.A.Klein)