Polička Jazz

V. Jazzové setkání – E. Suchánková a Jocose JAZZ
Během deseti dnů uspořádaly Kulturní služby města Poličky v malém sále Tylova domu dva koncerty malých jazzových kapel. V tom prvním pod hlavičkou Elena a Jocose Jazz jsme uviděli soubor v jiné než anoncované sestavě. Místo vibrafonisty se v kapele objevil saxofonista B. Smarda. Repertoár tohoto comba byl pestrý. Slyšeli jsme klasické evergreeny, pak rychlý be bop v Klennerově Just Friends, zrovna tak jako skladby v latinskoamerickém rytmu, jenž je už léta součásti jazzu, zrovna tak jako rytmy afrokubánské. Muzikanti spustili bez předchozího rozehrání a to bylo především poznat na tenorsaxofonu, jehož zpočátku trochu tvrdý tón, jdoucí na vrub nezměklému plátku, připomínající spíš baryton sax, chvilku potrápil samého interpreta, což si ale vynahradil plnokrevným projevem, především v improvizacích.
Večerem provázela Elena Suchánková, jejímuž kultivovanému a s lehkostí zazpívanému repertoáru diváci přišli hned na chuť. Co však nemohu přejít bez povšimnutí, je způsob jejího konferování. Polykala celá slova a vyslovovala tak, jak slýcháváme u některých sportovních hvězd, kde na nich však oceňujeme jiný výkon, než ústní projev. P. Razim u bicích především ve skladbě Dont let the Sun, (kterou také nazpíval Nat King Cole) předvedl, že se už nevystačí s jednoduchým čtyřčtvrtním rytmem a připomněl jsem si D. Brubeckovo Take five (Dělej na pět). Jeho bicí zněly přesně tak jak bylo třeba, a dokázaly dát skladbě potřebný akcent, aby hned na to změkly a podbarvily snivé blues. Spolu s kontrabasistou v Drakeově skladbě Am I Blue předvedli typický walking bass - šlapací bas, při kterém rytmus tepe a při němž je radost hrát a tvořit, improvizovat a pohrát si s nástrojem, jak to předváděl M. Linka se svoji kytarou. Velkým zážitkem byla též balada v podání E. Suchánkové a v blíže nerozpoznatelném názvu skladby v podání kytary, basy a zpěvu.
 (A.Klein)